Výchovné poradenství

Poradenství může být užitečné všem rodičům, kteří si nejsou jistí svým výchovným přístupem. Rodiče nemusí nutně řešit závažné problémy, ale mohou se cítit například vyčerpaní a bezradní při vzájemné komunikaci s dětmi. Výchovné poradenství (v mém pojetí) je zaměřené zejména na potíže jako jsou časté konflikty s dětmi, malá samostatnost nebo porušování pravidel. V případě jiných rodinných potíží může být výchovné poradenství nedostatečnou pomocí a je pak vhodnější volbou rodinná terapie.

Ve výchovném poradenství se v první řadě zaměřuji na schopnost rodiče unášet negativní emoce a zátěž spojenou s výchovou a rodinným soužitím. S rodiči také rozvíjíme způsob komunikace i nastavování hranic, aby vznikalo méně vzájemného napětí a zároveň nebyl nikdo upozaděný v naplňování svých potřeb. Učíme se větší vnímavosti k emocím a potřebám všech členů rodiny – s tím souvisí i schopnost své emoce a potřeby sdělovat.

V případě méně vyhrocených situací doma je důležité řešit téma adekvátnosti nároků kladených na děti a zkoumat emoční klima v rodině. Negativní vliv na klima v rodině mají vysoké i nízké nároky rodičů. Někdy pak mohou výrazně pomoci doporučení, jak rozdělovat odpovědnost v běžných činnostech běhu rodiny. Také je velmi užitečné zamýšlet se nad tím, kolik energie vkládají jednotliví členové do pozitivního klimatu rodiny a společného žití.

V případě závažných výchovných problémů mohu těžit z pětileté praxe ve středisku výchovné péče, kde jsem ambulantně pracoval s velmi různorodými potížemi rodin. Ve vážných situacích mohu poradit se způsobem komunikace a nastavováním hranic a případně doporučit instituce, na které se mohou rodiče obracet. Když se v rodině pravidelně odehrává agresivní či invazivní chování, je podle mého názoru třeba, aby odborník více zasahoval do struktury rodinného fungování. Jako velmi invazivní považuji například ničení majetku doma, krádeže, odchody z domu bez dovolení rodičů, trvalé porušování zákazů, výhružky či fyzické napadení rodiče nebo i hlasitý křik, který se nedá zastavit a který paralyzuje rodiče svou intenzitou. Přidruženým jevem může být i sebepoškozování. U závažnějších výchovných problémů je typické, že děti nepřipouští odpovědnost za své chování a nejsou ochotní přijímat jeho důsledky. Často se u nich objevuje silný pocit křivdy a nespravedlnosti nafouknutý do nereálných rozměrů. Výrazné jsou velké nároky kladené na okolí a silná zloba za jejich nesplnění. Mnohdy se přidružuje i závislost na elektronice či jiných aktivitách. V případě menších výchovných potíží jsou tyto typické znaky také v určité míře přítomné.

V případě jakýchkoliv výchovných nesnází je ale třeba mít na paměti, že stejně (ne-li více) odpovědný za vznik problémů je rodič, který musí často udělat výrazné změny ve svém přístupu a postoji, aby se situace doma mohla uklidnit. Například když má rodič potíže s respektováním vlastních potřeb či potřeb svých dětí, děje se mu to velmi často i v jiných oblastech života. Proto výchovné poradenství mnohdy obsahuje terapeutické prvky (a zkoumání hlubších příčin) a mnohdy plynule přechází do individuální terapie rodiče.